Nemocný rodič a náročná témata při komunikaci s dětmi

Jana (popis pohledem nemocné maminky): Je to pro mě náročná situace. Sama nevím, zda nemoc zvládnu, a dcera se mě pořád ptá, jestli umřu. Nevím, co jí na to mám odpovědět. Snažím se něco vymyslet, abych ji zklidnila, ale moc to nezabírá. Ptá se i několikrát denně.

Martin (reakce a otázky pohledem psychologa): Dcerka tedy o Vaší nemoci ví?

Jana: Ano, ví o tom, že jsem nemocná a že je to náročná nemoc. Nemluvily jsme spolu o detailech, ale jinak jsme se o tom tématu bavily poměrně otevřeně. I když je ještě malá, je to chytrá holka.

Martin: Mluvíte spolu takto otevřeně i v ostatních oblastech života?

Jana: Ano, máme to tak. Prostě se o věcech bavíme docela otevřeně. Samozřejmě jsem jí věci o nemoci upravila vzhledem k věku. Ale ví, že maminka má ošklivou nemoc, a proto musí chodit za doktory, nemá tolik síly kvůli lékům (chemoterapii) a podobně.

Martin: Říkáte, že se nyní ptá více, než tomu bylo dříve. Je možné, že se něco v komunikaci mezi vámi změnilo?

Jana: Přemýšlí… Ano, myslím, že je to možné. Pořád se mě ptá, jestli neumřu a já po pravdě nevím, jak jí odpovědět. Nechci jí nalhávat, že se to stát nemůže a zároveň ale nevím, jak jí říci, že se to právě stát může.

Martin: Jestli to dobře chápu, Vy tedy už nejste tak otevřená, neříkáte to, co cítíte?

Jana: Já opravdu nevím. Cítím se při tomto tématu hodně nejistě.

Martin: Je možné, že dcera cítí ten vnitřní „rozpor“? Tu Vaši nejistotu?

Jana: No, to je docela klidně možné. Já to na ní vlastně i vidím – teď, když jsme to řekli takhle nahlas. Vidím to v těch jejích očičkách, takové to „mami, ty mi něco zatajuješ, mně se na tom něco nezdá“. To je fakt.

Martin: Zkusím říci trochu teorie a Vy mi pak řeknete, zda to dává smysl i ve Vašem případě, ano?...souhlas. Malé děti se více než my dospělí řídí emocemi a neverbálním projevem toho druhého. Velmi silné je to napojení právě mezi rodičem a dítětem. Zatímco mezi dospělými je možné o něco snadněji „lhát jen pomocí slov“, u malých dětí v rodině to tak jednoduché, myslím, není. Ony se výrazně více řídí pocitem, který mají. Je to prosím srozumitelné?

Jana: Ano a dává to smysl. Myslíte, že by mohla cítit tu moji nejistotu?

Martin: Myslím, že je to možné. Tedy může cítit nejistotu matky, že ani Vy nevěříte tomu, co sama říkáte. Dává to smysl?

Jana: Ano, já to vlastně i vím. Jsem si vědomá toho, že jsem sama hodně nejistá a že nevěřím tomu, co jí říkám. Že prostě nevěřím, nevím, že to bude na 100 % dobrý … smutek.

Martin: Projev soucítění… Je tedy možné, že se ta Vaše nejistota přenáší i na ni?

Jana: Ano, určitě, je to možné.

Martin: Máte tu zkušenost? A sice, že když jste sama v dobré psychické pohodě, v klidu apod., tak se to zrcadlí na chování dcerky?

Jana: Ano, ale co s tím? Co jí mám říci v této situaci?

Martin: Pokud mohu, zkusil bych nabídnout opět trochu teorie a Vy posoudíte, zda je to pro Vaši situaci užitečné. V případě, že dítě vnímá nesoulad mezi tím, co rodič říká (třeba „že to bude určitě dobré“), a pocitem, který má z jeho chování, tak se ta nejistota na malé dítě může přenést. Stejně tak strach a další emoce. Dítě ale „nechce nejistotu“, proto se snaží ujišťovat formou otázek. Tedy pořád dokola se Vás bude ptát, jestli neumřete, jestli to určitě bude dobrý…

Jana: … ale ty moje odpovědi jí nezklidňují, protože tomu nevěří, protože cítí, že tomu nevěřím ani já sama, že ano?

Martin: Mohlo by to tak být. Pozorujete ještě jinou změnu jejího chování?

Jana: Určitě se se mnou snaží trávit více času, být u mě, kdykoliv je příležitost. Předtím to tak intenzivní nebylo. A taky nechce chodit do školky nebo jet k babičce, protože se bojí, že mezitím, co ona tu nebude, tak umřu.

Martin: Opět to může být reakce na nejistotu. Pokud nejistotu „neuspokojí“ Vaše odpovědi na její otázky, nejsnazším řešením (z pohledu malého dítěte) může být zvýšit jistotu tím, že bude stále s Vámi. Ve smyslu: pokud jsem tady a teď s ní, tak si potvrzuji, že tu pořád je. Když maminku objímám, tak je to fyzický důkaz – absolutní a nevyvratitelný – že tu je. A to zklidňuje. Dává to smysl? Jsou pro Vás podobné úvahy užitečné?

Jana: Ano, určitě jsou. Jen pořád nemám odpověď na otázku, co jí mám říci … smích… ale pomáhá mi to objevovat ty důvody, proč se to děje, proč se chová tak, jak se chová. Je to užitečné. Jen budu muset popřemýšlet co jí říct, abych ji zklidnila.

Martin: Co zklidňuje Vás?

Jana: Přemýšlí… Asi nejvíce vědět, na čem jsem. Měla jsem výborného ošetřujícího lékaře, který mi vždycky řekl nejlepší variantu, jak by to s léčbou mohlo dopadnout – tedy tu, co si všichni přejeme (on i já). Pak řekl variantu, která je velmi pravděpodobná – tedy jak to často dopadá. A pak taky variantu, jak by to mohlo dopadnou nejhůře. Mě to vždycky zklidnilo. Potřebuji vědět, jaké jsou možnosti, jak se to bude vyvíjet, i když třeba ne dobře.

Martin: Takže bychom mohli říci, že jste takový ten „plánovací typ“ člověka? Často myslíte na budoucnost a máte potřebu se na ni připravit?

Jana: Ano, to jsem já.

Martin: Tedy pokud to dobře chápu, když je určena cesta (zde léčba), plán, znáte možné varianty a máte informace, je to pro vás zklidňující? I když jsou ty informace náročné?

Jana: Ano, mám potřebu být připravená, nebo alespoň vědět, co by se mohlo dít.

Martin: Takže Vám vadí nejistota?

Jana: Ano, nevím, co s ní. Nejistota je nejhorší.

Martin: Je možné, že by to dcera mohla mít podobně?

Jana: Usmívá se… Ano, to je docela možné.

Martin: Odlehčeně… Přeci jenom je to Vaše dcera – předala jste jí dědičně možná „podobný hardware“, tedy to, jak funguje její mozek. A už spolu nějakou dobu žijete – tedy předala jste asi i „podobný software“ tím, jak ji vychováváte… smích. Jen spekuluji. Je na Vašem posouzení, zda by to tak mohlo být.

Jana: Smích… No, dává to smysl.

Martin: Vaše dcera je pochopitelně ještě dítě, ale přesto. Šlo by (úměrně věku) něco z toho, co funguje a pomáhá u Vás, použít i u dcery?

Jana: Musím se nad tím zamyslet, takto jsem nad tím vlastně nikdy neuvažovala. Že ona je v hodně věcech po mně… A to, co funguje mně, by mohlo pomoci i jí. Musím později vymyslet ještě ty správné věty, ale je to inspirace.

Martin: Samozřejmě to nevíme na 100 %, ale mohla by to být cesta, jak uvažovat nad tím, čím pomoci Vaší dceři. Mluvíte o inspiraci. Co z toho, o čem jsme doposud mluvili, bylo inspirativní pro komunikaci s dcerou?

Jana: No, že mám mluvit více v souladu s tím, co cítím. Protože ona to na mně jinak pozná. A pak taky, že ona je taková moje malá kopie, a tak tu nejistotu asi taky nemá ráda.

Martin: Myslíte, že by dávalo smysl ujasnit si, čím jste si ve své aktuální situaci nemocné více jistá, a to pak také říkat?

Jana: Asi ano.

Martin: Samozřejmě úměrně věku, v souladu s tím, jak s dcerou komunikujete. Nezaplavovat ji detaily a emocemi přespříliš apod. Je to představitelné?

Jana: Ano, je to představitelné. Jen musím popřemýšlet, čím jsem si jistá a co by ji příliš nestrašilo.

Martin: Co jsou skutečnosti, které můžete říci s takovou větší jistotou, s jistotou, kterou opravdu cítíte? Ty, které jsou platné „tady a teď“, aniž byste vykreslovala nějaké velmi černé scénáře, jak říkáte.

Jana: Že je ta nemoc náročná… Ticho.

Martin: Zkusím nabídnout moje myšlenky: Dalo by se také říci, že lékaři dělají v dané situaci maximum, cítíte to tak? Tedy dostáváte maximální možnou péči a moderní léčbu?

Jana: Ano, tomu věřím. A i já se také snažím dělat, co jen mohu.

Martin: Tedy, když to řeknu svými slovy: Je to náročné onemocnění. Ale děláte, co je ve Vašich silách, aby se to podařilo zvládnout, ano? Děláte pro to maximum. Zároveň máte moderní léčbu…

Jana: … a také jsou zde lidé, kteří s nemocí žijí řadu let. A někteří se i uzdravili. Teď si vzpomínám, že dceři hodně pomohlo, když jsem jí nedávno řekla, že všichni na tu nemoc neumřou, že jsou lidé, kteří se uzdravili nebo s ní žili mnoho let. To jí viditelně uklidnilo, úplně pookřála.

Martin: Pomohlo to i Vám? A sice vědomí, že nemoc není vždy smrtelná nebo že s ní lze žít i mnoho let?

Jana: Stále se hodně bojím, ale pomohlo mi to více věřit, dát tomu šanci. Takže ano, pomohlo.

Martin: Ještě něco dalšího, co bylo úlevou v této situaci pro Vás a mohlo by pomoci třeba i dceři?

Jana: To, že vím, co se bude dít – jaké jsou možné scénáře. Že se ta situace „řeší“, jsou tady lékaři, kteří to řeší, a mám léčbu. To na tu moji nejistotu funguje.

Martin: Ještě něco?... Ticho

Jana: Přemýšlí… Když lékaři mluví pravdu, nemlží, otevřeně předkládají varianty , ale zase moc nestraší.

Martin: Tedy „tak akorát“? Ani nestraší, ale ani nelžou? Tak „na míru“ pro Vás?

Jana: Ano.

Martin: A způsob, jakým si o tom teď spolu povídáme, je v souladu s tím, jak to cítíte?

Jana: Ano, je.

Martin: Je to směr, jak by se šlo inspirovat při komunikaci s dcerou?

Jana: Ano, určitě ano.

Martin: Při našem minulém setkání jsme se hodně věnovali náročným otázkám ze strany Vaší dcery. Rád bych se zeptal, zda něco z toho, co jsme minule probírali, bylo pro Vás užitečné a využila jste to.

Jana: Je to zvláštní, ale dcera se od toho našeho posledního rozhovoru přestala ptát… smích.

Martin: Máte nějaké vysvětlení, teorii, proč se to takto najednou změnilo?

Jana: Myslím, že jsem se po tom našem hovoru hodně zklidnila. Možná to moje zlidnění vycítila a uklidnilo to i ji – jak jsme se o tom minule bavili. Opravdu nevím, zvláštní. Ale já jsem to sama neměla potřebu otevírat.

Martin: Je pravda, že je těžké to odhadovat. Každopádně jsem z toho, co říkáte, pochopil, že Vy se cítíte klidnější, ano?

Jana: Ano, srovnala jsem se s tím. Už jsem se necítila tak stísněná, že nevím, co jí na to mám říkat. Také jsem si uvědomila, čím jsem si směrem k nemoci více jistá. Já opravdu byla připravená to s ní probrat, hodně jsem se zklidnila – no a vidíte, ona nepřišla… smích.

Martin: Smích… To se někdy může stát… Přesto, kdyby dcera někdy v budoucnu přišla, tak se budete cítit jak?

Jana: Připravenější… Já jsem si dokonce stáhla i tu knihu, kterou jste doporučoval (Dítě a rodič nemocný rakovinou). Ale tím, že se přestala ptát, tak jsem do toho nešla a nečetla ji. Chtěla jsem si více užívat toho, že nic nemusím řešit.

Martin: Rozumím. Tedy cítíte se klidnější, ona to pravděpodobně – zde spekulujeme – cítí také a „téma“ už není „tématem“?

Jana: Ano.

Martin: A v případě, že by přeci jenom přišla, tak jste více – jak říkáte – připravenější?

Jana: Ano.

Martin: Je potřeba se tomu ještě věnovat?

Jana: Já myslím, že zatím ne.

…konverzace pokračuje navazujícími tématy.

Dcerka dnes opět plakala. Nebyla to lehká chvíle a nebylo lehké ji utěšit. Asi po hodině neúspěšných pokusů jsem si vzpomněla na náš rozhovor o tom, že dcerka je vlastně taková moje „kopie“. Zastavila jsem tedy veškeré „utěšovací taktiky“ a místo toho se zamyslela, co bych já na jejím místě potřebovala. A došlo mi, že by chtěla obejmout, jen tam tak být s někým blízkým a hlavně plakat. Hodně plakat. Mít ten prostor plakat. Nesnažit se to utišit. A hlavně neposlouchat ty „kecy“ o tom, že to bude dobrý, protože to dobrý prostě není.

Řekla jsem jí tedy, ať klidně pláče, když to potřebuje. A opravdu to pomohlo. Ještě chvíli vzlykala a pak mi řekla, že už nechce plakat. Rozpovídala se a řekla mi, že ji rozplakává tahle grimasa, kterou nedokáže přestat dělat. Že by chtěla, ale nejde to. A udělala obličej, který mi připomněl masku z divadla symbolizující smutek. Svraštělé obočí a pusinka ve tvaru obrovského rohlíku směrem dolů. Řekla jsem jí, že je to v pořádku, že je v ní asi velký smutek, který se pláčem dostává ven, a že se to nemusí snažit překonat. Ať klidně pláče dál. A opravdu se začala v mém náručí postupně uklidňovat. Jo a mimochodem, po tomto zážitku jsem si tu knížku, co jste mi doporučoval zase stáhla (Dítě a rodič nemocný rakovinou) a jdu do ní.

Svět dětského prožívání je velmi individuální a často specifický, odlišný od toho dospělého. Pohledem dospělého (byť psychologa) je těžké vytvářet zásadnější závěry o tom, proč se děti chovají určitým způsobem.

To, co však můžeme tvrdit s větší jistotou je že síla vztahu mezi dítětem a rodičem má vliv na jeho chování, a to včetně způsobů komunikace. Zároveň že psychická nejistota rodiče (stejně jako jiné emoce vyvolávající napětí) se mohou v určité míře přenášet na děti.

Právě komunikace mezi rodičem a dítětem, a to včetně té na náročná témata, může v mnoha situacích pomoci. Výše uvedený (mírně modifikovaný) příběh berte prosím pouze jako inspiraci, jak se dá nad tématy náročné komunikace s dětmi uvažovat.

Z našeho pohledu respektujeme skutečnost, že komunikovat s dětmi o takto zásadních tématech je mnohdy velmi těžké. Z praxe víme, že většina rodičů dělá, co je v jejich silách. Je dobré být k sobě jako rodič i trochu shovívavý, když se nám občas něco nepovede říci tak, jak bychom si přáli a jak se píše v příručkách.

Další informace k tématu „Jak mluvit s dětmi v náročné situaci a jak je podpořit“ naleznete ZDE.

- Martin Pospíchal -